Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Oranžový dorost nám dospívá. Nejen, že si smazali ze jména poslední slovo „KIDS“, ale i jejich tvorba se na aktuálním albu „I Am King“ výrazněji posunula. Do čistokrevné nespoutané energie, která vybuchovala v návalech frustrací na minulé desce album „Love Is Love/Return To Dust“ přichází nový prvek. Nevím, co se to s „klucíma“ a holkou stalo nebo spíše kdo jim co provedl, ale novinka je mnohem dusnější, depresivnější a nervóznější. Tam, kde v minulosti hnětaly jen hranaté, rezavé riffy a neurvalá živočišná pudovost, jsou dnes nahoukávající kytary a znepokojivé recitace.
Základ alba samozřejmě tvoří syrová hardcoreová rubanice, ve které se hobluje bez ladu a skladu, ale už jí nefouká do plachet hormonální nevybouřenost. CODE ORANGE obklopila temnota. Zřejmě to bylo nevyhnutelné, ta středoškolská rebelie se prostě po dvacítce vytrácí. Hrany obrušuje náraz na realitu. Jakoby kapela částečně ztratila ten svůj mladický drive, který z ní dělal na minulém albu naprosto neřízené tornádo. Neříkám však, že je to špatně. Ta zvláštní pachuť, která vyvolává mrazení, tu je naprosto na místě a kapele vlastně sluší.
Mnohem více pozornosti je věnováno zvuku a malým, ale velmi efektním domalovánkám. Ať už jde o noisové chřestění u titulní sladby „I Am King“ nebo takovou blbost, jakou jsou industriálně znějící budíky v druhé „Slowburn“. Tyto maličkosti na albu ale velice dobře fungují. Zaměření na celkovou náladu skladeb dělá z novinky dospělejší nahrávku, než byla to minulá. Spekulovat můžeme o tom, jestli je to dobře nebo ne. Přeci jen album „Love Is Love/Return To Dust“ pro mě mnohem čistěji zachycovalo esenci neotesané opravdovosti a ryzosti, kterou vlčí děti ze San Francisca do nosiče nacpali. Současný materiál je již přefiltrován, učesán a nasměrován jinam. Dá se říci, že má jiné kvality.
Nové album ve mně vzbuzuje jakousi příjemnou nejistotu. Špinavý hardcore, který v sobě má uhrančivou zvířeckost, závan nepochopené divnosti ve stylu KNUT i temnotu black metalu. Navíc ve zvukové formě, kterou dobrušoval sám Kurt Ballou z CONVERGE. Nezbývá než napsat, že se jim to všem zase povedlo.
1. I Am King
2. Slowburn
3. Dreams In Inertia
4. Unclean Spirit
5. Alone In A Room
6. My World
7. Starve
8. Your Body Is Ready...
9. Thinners Of The Herd
10. Bind You
11. Mercy
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.